Kniha Alenka v zemi zázraků

Knižní novinky - rozhovor

MOSTY MEZI NEBEM A ZEMÍ

Režisér Otakáro Maria Schmidt má za sebou přes šest set dokumentů, magazínů a několik hraných filmů. Nejnověji přivedl do kin za-jímavý snímek Alenka v zemi zázraků, který se zrodil ze stejnojmenné knihy Jany Kristiny Studničkové, která se na filmu také podílela.

Jak vás napadlo zfilmovat právě tuhle knihu?

Ještě před knihou vznikla Janina diplomová práce Labyrint slavnosti aneb Moje snění o mostech, které nás spojují. Bylo to autobiografické vzpomínání na dětství, které díky italské babičce částečně trávila v Itálii. Vepsala tam vzpomínky na Benátky, gondoly i most se sochou Jana Nepomuckého. Po téhle diplomové práci vznikl pro Českou televizi dokumentární film: Nejznámější Čech na světě – Jan Nepomucký, na jehož základě byla v Benát-kách zrestaurována jeho socha a kardinál Miloslav Vlk ji posvětil. Sv. Jan Nepomucký totiž není jenom hlavním patronem Čech, ale je také jedním ze čtyř patronů Benátek vedle svatého Marka, Theodora a Rocha. Diplomová práce, dokument a nyní i kniha a film se právě v postavě Jana Nepomuckého propojují. To on totiž byl pro malou Janu, a tím pádem i pro filmovou Alenku, která je někdejší Janou, jakýmsi životním průvodcem.

O čem tedy kniha a film vlastně jsou? O dětství?

O vzpomínkách dívky, která jako Alenka v říši divů pu-tuje krajinou svého dětství a pozoruje svět, který se jí jeví fantastický. Divák ve filmu uslyší nejen Alenčin dětský hlas, který svět kolem komentuje, ale i hlas dospělé dívky čtoucí ve svých vzpomínkách jako v deníku a objasňující řízení osudových kroků, které ji nasměrovaly až do dospělosti, kdy se ocitla Benátkách, v kraji své babičky. Tam se mohla stát na chvíli gondoliérkou a gondoly přivést později do Prahy na slavnosti Jana Nepomucké-ho a spojit tak Prahu s Benátkami, ale to už ve filmu není, film končí dětstvím a kniha pokračuje až k inspiraci ke znovuobnovení vodních slavností Navalis. V příběhu jsou vlastně tři roviny, jedna je poetická, to jsou Alenčiny fantazie a snění, pak rovina mystická a třetí rovinou jsou Janiny úsměvné rodinné patálie s rodiči, italskou babičkou a ukrajinským dědečkem. To všechno viděno očima malého děvčátka, které si přálo být baletkou. A tak s Alenkou divák doslova protančí celým příběhem.

Je těžké převést knihu, ještě takhle „snovou“, do filmu? Co bylo nejtěžší?

Možná to, jak se původní vzpomínky, posunuté do fan tazijního vidění, prolínají se skutečností a s tím, jak se to nás autorů a herců dotýká osobně, protože, jak říká Veronika Žilková: ‚My jsme nehráli, my co máme něco za sebou, jsme to prožívali‘. Simona Postlerová, která hraje babičku manželku ukrajinského dědy Bolka Polívky, hrála na pohřbu svého filmového manžela to, co prožívala v soukromí, kdy jí umíral její skutečný manžel kytarista Hrášek. Když jsme natáčeli o několik měsíců později pohřební slavnost v restauraci a ona ukazuje, že už má na ruce oba snubní prsteny, tak je má opravdu, protože on opravdu během té doby její manžel zemřel. A další příklad: Jana Studničková je příbuzná rodiny slavného režiséra Andreje Tarkovského, který svůj první film natočil autobiograficky a i ona svou první knihu a první film postavila na vlastních zážitcích z dětství. Takže těžká, zvláště pro Janu, byla ta vnitřní zodpovědnost, aby se vytvořil most mezi snovostí a snivostí a úsměvnou realitou. Vlastně je ten film hodně o mostech: mezi Východem a Západem, dětstvím a dospělostí, hravostí a tragikou života, tím, co je zjevné a skryté, co je na zemi a co je na nebi.

Nakolik se autorka předlohy na filmu podílela?

Scénář jsme napsali společně, oba jsme film režírovali a vymýšleli výtvarnou koncepci a u všeho se střídali. Já jsem film navíc produkoval a Jana dělala kostýmy, masky, ale především střih a hudební režii, což je u hraného filmu hodně důležité. Celkově je to ale víc Jany film, protože to její dětství hraje v příběhu hlavní roli, to ona je Alenkou.

Snímek má skvělé obsazení, ale je uváděn jako nízkoropočtový. Jak jste nalákal taková jména jako Bolek Polívka, Veronika Žilková nebo Jiří Dvořák?

Například Veronika Žilková, když četla scénář a věděla, že jí nemůžeme dát sumu, za kterou obyčejně hrává, tak se zamyslela a řekla: Víte co, já vás budu sponzorovat tím, že budu hrát zadarmo. Není úžasná? Její syn Cyril teď navíc film překládá pro zahraniční promítání. Bolek Polívka je náš rodinný přítel, takže jsme ho nemuseli moc přemlouvat, a Jiří Dvořák v roli Alenčina tatínka byl také skvělý. Bez nároku na honorář hrála i Jana Pidrmanová a Simona Postlerová…